Prominentní falešný židovský svědek Elie Wiesel

Robert Faurisson


 

 

Elie Wiesel dostal v roce 1986 Nobelovu cenu míru. Obecně je tento muž považován za svědka holocaustu; speciálně jako svědek plynových komor a podobných metod. V pařížském deníku Le Monde ze 17. září 1986 byla v článku na první straně snaha zdůvodnit, proč Wiesel Nobelovu cenu dostal, tímto citátem: “V průběhu posledních let je zřejmě vidět snaha uvést v pochybnost existenci plynových komor v nacistických koncentračních táborech a na základě toho uvést v pochybnost genocidu Židů...”

Na základě čeho o sobě Elie Wiesel tvrdí, že je hodnověrný svědek plynových komor a kdo a proč po nás chce, abychom mu věřili? V jedné ze svých autobiografických knih, v nichž jsou popisovány jeho osobní zkušenosti z Osvětimi a z Buchenwaldu, není o plynových komorách ani zmínka. Wiesel tam tvrdí, že zabíjeli Židy ohněm, házejíce je do hořících jam před zraky deportovaných. Zde měl Eile Wiesel trochu smůlu. Ve výběru mezi různými legendami se rozhodl pro variantu o likvidaci ohněm a dal jí přednost před vroucí vodou, plynem a elektrickým proudem. V roce 1956, kdy své svědectví v jazyce jidisch vydal, byl tento výmysl přijímán ještě jako skutečnost, ale dnes již těžko najdeme seriózního historika, který by této verzi věřil. Mýty o elektrickém proudu a vroucí vodě tedy zmizely tak rychle, jak se vynořily. Zůstal plyn. Výmysl o plynu byl poprvé v USA publikován v listopadu 1944 (War refugae Board Report). Historku o vroucí vodě jako způsobu zabíjení rozšířili polští Židé, viz dokument z Norimberku PS-3311. Varianta s elektrickým proudem byla publikována zároveň na dvou místech - a to v moskevské Pravdě z 2. 2. 1945 v Článku Továrna smrti v Osvětimi a ve stejný den ve Washington Daily. Tou dobou ještě nikde nebyla zmínka o ohni jako prostředku likvidace. Až v roce 1958 publikuje Wiesel svou výpověď ve francouzštině pod názvem La Nuit s předmluvou od F. Mauriace. Říká, že v Osvětimi byly dvě ohnivé jámy - jedna pro dospělé, druhá pro děti. Citujeme: “...nedaleko od nás šlehaly plameny z jámy, v níž se něco pálilo. Malé nákladní auto přijíždí k jámě a vysypává do ní malé děti. Malé děti! Viděl jsem to, viděl jsem to na vlastní oči. Děti v plamenech. Nemohl jsem spát...” Na následující straně píše o druhé jámě, ve které “trpěly oběti v dlouhé agonii smrti”. Zástup, ve kterém Němci vedli deportované a mezi nimi i Wiesela, pochodoval tři kroky od jámy. Pak byl dán rozkaz otočit se vlevo a vejít do baráků, (str. 44). Tento výjimečný svědek nás ujišťuje, že potkal i jiného, stejně výjimečného svědka, a sice z tábora Babi jar na Ukrajině. Wiesel o tom napsal: “Dověděl jsem se od jednoho svědka, že terén se chvěl ještě po dlouhé měsíce a že jednou dokonce vystřikoval gejzír krve z půdy (Paroles ďentranger, str. 86).” Je snad zbytečné dodávat, že ihned po napsání těchto nesmyslů byla tato tvrzení přeložena do mnoha jazyků, jako ostatně všechny další, vycházející od svědka Wiesela. Že on sám přežil, je určitě možno přičíst k zázrakům. On sám to vysvětluje: “V Buchenwaldu posílali na smrt deset tisíc lidí denně. Nacházel jsem se vždy v poslední stovce poblíž východu...” (Time, 18. 3.1985).

V roce 1954 Germain Tillion analyzovala lži týkající se německých koncentračních táborů a uvádí: Tyto osoby, které lžou bezdůvodně a zadarmo, jsou popravdě řečeno mnohem početnější než se lidé domnívají a jejich výmysly, týkající se koncentračních táborů, jim slouží k uspokojování jejich masochistických představ. Přišli jsme do styku s mnoha osobami mentálně postiženými, které si vykombinovaly choromyslné obrazy deportací. Na základě toho mnozí z nich zacházeli až do nekonečně hloupých výmyslů o zvěrstvech, která viděli nebo o kterých slyšeli. Našlo se přirozeně i dost vydavatelů, kteří tyto hlouposti publikovali. I jen povrchní průzkum o pravdivosti těchto údajů stačí k tomu, aby byly odhaleny jako nedoložitelné výmysly.

Jean Francois Steiner je vedle Wiesela rovněž hojně citován. Jeho románový bestseller "Treblinka" je nám představován jako dílo, kde každý detail je svědecky garantován. Ve skutečnosti se jedná o výmysl, fabulačně obohacený romanopiscem Gillesem Perraultem. Wiesel o sobě vždy říká, že je plný lásky a lidskosti. Ale na druhé straně není schopen zakrýt nenávist. Jeden z jeho názorů je: “Každý Žid musí v sobě celým svým bytím udržovat zónu nakažlivé nenávisti pro všechno německé. Cokoli jiného by bylo zradou vůči mrtvým.” (Legends of out Time, New York 1986, str. 177-8).

Začátkem roku 1986 zahájilo pres 80 poslanců německého Bundestagu aktivitu s cílem, aby byla Wieselovi udělena Nobelova cena míru. Je to něco, co lze už nazvat pouze přechodem od nacionálního socialismu k národnímu masochismu.

Elie Wiesel cítí, že se mu situace vymyká z rukou. Je pro něho stále obtížnější udržet při životě nesmysly o miliónech zavražděných Židů, speciálně o vyhlazování v plynových komorách. Serge Clarsfeld nedávno přiznal, že dodnes nebyly podány důkazy o existenci plynových komor. Poslední ránu tomuto mýtu zasadil výbor na pařížské Sorboně, který zasedal ve dnech 29.6. - 2.7.1982 za předsednictví Raymonda Arona a Francoise Fureta. Čím více jsou novináři živeni mýty o holocaustu, tím jsou skuteční historikové klidnější. Zajímavý je případ Michela de Bouarda, člena hnutí francouzského odboje, vězně v Mauthausenu, zástupce výboru pro historii 2. světové války. V jednom rozhovoru ve Francii konstatoval, že v roce 1954 viděl v bývalém koncentračním táboře Mauthausen plynovou komoru, i když dobře věděl, že v Mauthausenu v době jeho věznění žádná plynová komora nebyla.

Úcta k utrpení všech obětí 2. světové války a zvláště k utrpení deportovaných a zabitých v koncentračních táborech, a tím i úcta k pravdě, by měla přimět historiky, aby se opět vrátili k jistým a osvědčeným metodám kritické historiografie.